Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


16.10.2009
Zpívání na schodech, vláček a Landštejn v září 2009

Podzimní „schody“ věnujeme již tradičně v tomto termínu trampské muzice. Někde v pozadí jmenovaného žánru mezi jinými pokaždé nacházíme všudypřítomné osobnosti Wabiho a Mikiho Ryvolových, řekněme klasiků trampského cítění šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Právě oni pro nás v době dospívání objevovali romantiku dalekých cest (jakéhosi počeštěného On The Road), toulavých bot, nespoutaného myšlení. Touhy osvobodit se od schémat, která nám, našim učitelům i rodičům diktovaly dobové ideologicko-pedagogické příručky. Texty i chytlavé melodie obou bratrů nám umožňovaly nahlédnout do světa, v němž slovo neztratilo svůj původní význam, a bylo-li jednou vysloveno, potom závazně a navždy platilo.

Jestliže tedy autor někde zazpíval písničku o čemkoliv, pak dodnes můžeme vzít jed na to, že popisovaný jev na vlastní kůži prožil a za svým názorem si bezvýhradně stojí, i kdyby to pro něj znamenalo sebevětší malér. Jinými slovy nikdy nepíše pro kšeft nebo slávu, ale výhradně z vnitřní potřeby. (Že by jakýsi novo-novoromantismus?)

To je tedy veličina, kterou kromě romantiky v trampské písni bratří Ryvolů oceňujeme a kvůli které se k jejich skladbám neustále vracíme. Nevím přesně, neptal jsem se, ale možná právě to měl Milda na mysli, když se snažil Mikiho přilákat na letošní zářijové „schody“. Záměr se nepodařil, nevyšla ani Mikiho účast na landštejnském koncertě, ale nezatracujme za to dramaturga. Naopak poděkujme mu za snahu, popřejme mu propříště více štěstí a buďme připraveni znovu podpořit jeho snahy svojí návštěvou.

Zářijové schody byly však i přes Mikiho neúčast nabité naprosto neopakovatelnou atmosférou. Ono už složení hudebníků stálo za to. Pepa Štros se svými provokativními texty přednesenými vesměs ve formě ragtime. Marien, skupina, pro niž je klasická trampská forma i přes nápadité výlety k moderním hudebním žánrům přímo zákonem. Stráníci, kteří patří i dnes mezi propagátory trampingu, přestože život už je donutil pověsit toulavé boty na hřebík. Ani nám jako pořadatelské kapele není Ryvolovské cítění cizí, jak snad dokazuje značná část našeho repertoáru.

Myslím, že kdo ten pátek přišel, nelitoval. Koncert byl nabitý vtipem i romantikou a nechybělo ani posezení v hospůdce při mistrovsky zahraných Ryvolovkách. Ani se nám k ránu nechtělo domů. Ale čekala nás hudbou nabitá sobota.

Ta ovšem začala v časných ranních hodinách ve formě automobilových manévrů. Potřebovali jsme převézt auta k hotelu Bobas a na Landštejn, vrátit se do Hradce, dopravit nástroje na nádraží a to všechno tak, abychom ještě v Hradci stihli odjezd vláčku. Po prozpívané noci to rozhodně nebyla legrace. Ale podařilo se. S prvním zasupěním parní lokomotivy jsme ve vagónu mohli vybalit hudební nástroje a za zpěvu písní, v kterých se vyskytují slova „vlak, železnice, vláček, mašinka, koleje, pražce…“, se vydat na cestu. Byla to paráda, za chvíli jsme sice byli bezvadně špinaví od sazí, ale naše hrdélka byla roztažená ïntenzivním zpěvem stejně jako rozmanitými nápoji a dobrotami, které nám starostlivé ženy připravily na cestu. No zkrátka, zase skvělá romantika. Kolemjdoucí, kolemjedoucí a spolucestující i přihlížející se nestačili divit, kde se v nás bere ta inspirace a sounáležitost. V zastávce Albeř jsme vystoupili a zasedli do hotelu Bobas k posilujícímu obědu. Po něm se od nás odpojili Marieni, kteří spěchali na slezinu Žalmanova fanklubu, ale zároveň zde Míra Ošanec zjistil, že zapomněl ve vlaku batůžek se všemi svými doklady a diktafonem, na němž měl nahrané plánované rozhovory do rozhlasu. Část lidí se tedy vydala pěšky z Hůrek na Landštejn, já s výše jmenovaným nešťastníkem jsme začali stíhat parní vláček. To se nám podařilo Blažejově a u vlakvedoucího jsme si vyzvedli to nejcennější, co Míra Ošanec má (pochopitelně nepočítám-li jeho manželku Petru). Dokonce jsme se stačili všas dopravit i na Landštejn, takže koncert mohl začít.

Pepa Štros zářil stejně jako na schodech, Stráníci i Jentaktaci hráli jako o život a diváci, zpočátku zklamaní nepřítomností legendy (Mikiho), se přece jen pomalu dostávali do pohodové nálady. A tak nás opět mrzelo, že už nám do konce zbývají poslední dvě „Ryvoloviny“, zazpívané tentokrát společně. Tak až zase příště. Ale protože dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, vymýšlí neúnavný Milda další oslavu, která, jak mi tajemně sdělil, by už měla mít trochu jinou podobu. Sám jsem zvědavý, nechme se překvapit.

Na zpáteční cestě jsme ještě přijali pozvání, abychom na chvilku navštívili „skromnou lesní chatičku“ jednoho našeho kamaráda. Moc se nám u něj líbilo. Ale prozřetelně jsme už po landštejnském koncertě neplánovali žádná další posezení, protože jsme předvídali, že budeme pořádně unaveni. To se alespoň v mém případě vyplnilo doslova a do písmene. A to mne ještě čekala cesta na Moravu, kam jsem polomrtvý, ale spokojený dorazil kolem druhé hodiny ranní.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena