Je tady závěr našeho společného turné s Třeboňskými pištci. Smutné i radostné konstatování.

Radostné snad jenom v tom smyslu, že si trochu odpočineme od únavného cestování a ponocování, které ve spojitosti s civilním povoláním nebo studiem dává člověku pořádně zabrat. Naštěstí jsme většinu přejezdů absolvovali na dobře sjízdných silnicích, takže i návraty se nekonaly ráno, ale spíš pozdě v noci. Zima se letos kvůli nám opozdila:-) A pokud se týká mne osobně, musím říci, že mi cestování a určitá míra nepohodlí nevadí. Jsem ze sportu vycvičený snášet ledacos.

Pro mne je tedy konec společného koncertování s Pištci spíš důvodem ke smutku. Za těch několik týdnů jsme si na sebe krásně zvykli, děvčata a kluci z Třeboňska pokaždé vytvořili na koncertě bezvadnou náladu, do které pak byla radost vstupovat s našimi písničkami. Myslím, že dvojkoncert v tomto složení je ideální dramaturgický počin. Také bych rád poznamenal, že jsem se od Pištců pár věcí naučil nebo dověděl. Třeba o organizaci většího hudebního celku, o aranžích většího množství nástrojů a hlasů, o dramaturgii jednotlivých vystoupení a podobně. Poučné pro mne je i zjištění, že dívky nejsou jako „cvičení medvědi“, které někdo naučil foukat do píšťaly, jak by se mohlo na první pohled zdát. Naopak, soubor tvoří velmi dobří muzikanti, dobře ovládající čtení not a hru na několik hudebních nástrojů. Výběr do kapely bude asi mít svá poměrně přísná kritéria. Rovněž příjemná pro mne byla zpráva, kterou jsem se dověděl v Prachaticích, že totiž kapelník pan Václav Šimeček nepověsí muziku na hřebík, ale že se po našem společném turné rozhodl pokračovat se souborem až do svého úplného vyčerpání. K tomuto sympatickému rozhodnutí bych mu chtěl pogratulovat.

Bylo by toho mnohem víc, čím by se dalo charakterizovat naše společné koncertování. Určitě se přimlouvám za to, co píší na svých stránkách třeboňská děvčata. Stálo by za hřích ve společných koncertech pokračovat. Mám totiž pocit, že máme co nabídnout i divákům mimo jižní Čechy. Ale rozhodně musíme najít čas, abychom si po koncertě někde společně sedli a beze spěchu si popovídali, eventuelně pozpívali. Věřím, že k tomu dojde po některém z letních vystoupení.

Prachatické setkání mě ovšem velice překvapilo, skoro se bojím napsat, že vykolejilo. Spoustu věcí jsem nečekal. Třeba ten nádherný sál, jehož rekonstrukce přišla Prachatice skoro na 30 milionů korun. Když jsme do něj poprvé vstoupili, broukal jsem si něco o typickém příkladu mizerného akustického řešení prostoru. Omyl svědčící o mém diletantství! Ta místnost má vynikající, do detailu vyřešenou akustiku. To jsme poznali už při zvukové zkoušce. Další špatný odhad se týkal návštěvnosti. Deset minut před začátkem koncertu jsem si myslel, že půjde o přesilovku, ale těsně před zahájením se prostor velmi slušně zaplnil lidmi. Podcenil jsem i kvalitu diváků. Obával jsem se totiž, že předvánoční shon a fakt, že hrajeme v neděli večer, se podepíše na vnímavosti a reakcích publika. Tady byl můj špatný odhad nejzřetelnější. Posluchači (včetně malých dětí!) se chovali velmi, velmi vstřícně. Skladby Třeboňských pištců mezi diváky okamžitě „zabodovaly“ a celý koncert třeboňské skupiny se nesl na jedněch velkých ovacích, které vyvrcholily ještě při společném zpěvu s námi. Když jsme potom nastupovali ke svému bloku, zdálo se mi, že teď už koncertu nutně musí „spadnout řemen“, a reakce diváků na první skladbu tomu nasvědčovala. Jenže pak přišla zas ta typická změna, kterou známe z celého turné, ale která se nyní projevila v neuvěřitelné síle. Lidé v hledišti najednou jako by zjistili, že se jim znovu, pouze v jiném balení předkládá poctivá a dobře otextovaná muzika. A od té doby jsme se nastačili divit, jak bohatým a upřímným potleskem jsou naše písničky odměňovány, jaká se najednou vytvořila jednota mezi námi a lidmi pod pódiem. Vydatně tomu sjednocení pomohli Pištci, kteří zůstali v sále, pozorně poslouchali a velice živě reagovali na každou naši skladbičku. A když jsme se potom za mikrofony postavili opět všichni (včetně několika odvážných malých dětí z řad obecenstva), bylo jasné, že v ovzduší zavládl kolektivní duch pospolitosti. To už nevydržel ani Vašek Šimeček a za mohutného potlesku se i on zařadil mezi nás a své svěřence! :-) Po závěrečném bloku koled se nechtělo končit ani nám, ani divákům, a dokonce ani pořadatelům. Potlesk nebral konce. Měli jsme však dojem, že přece jen hrajeme již příliš dlouho a že by nebylo vhodné překročit slušnou míru přídavků. Proto jsme (možná až trochu násilně) naše společné vystoupení ukončili.

Komu na závěr poděkovat? Všem, všem, úplně všem, kteří se toho dvacátého prosincového večera v nádherném sále sešli. Pištcům, zvukařům (nádherný zvuk!), pořadatelům, Kubovi, který to všechno nenápadně nahrával (což mi způsobovalo nervozitu:-)), ale zejména a nejvíc divákům, kteří si sami připravili koncert, na který se nezapomíná.

Pavel