Nevýhodou našich Schodů pro mne zůstává, že sám také brnkám na kytaru a zpívám, takže vždycky musím nějaký čas věnovat rozehrání a rozezpívání. Nemám tedy čas vychutnat si vystoupení ostatních účinkujících. Tak tomu bylo i tento pátek 26. února, kdy jsem se potřeboval „zašít“ vzadu v knihovně a zopakovat si alespoň části některých písniček, které, jak mi mí kolegové naservírovali těsně před vystoupením, budeme za chvíli předvádět.

 Únorové Zpívání na schodech zahajuje budějovická kapela Bonsai č. 3. Vlastně nevím přesně, zda jsou ještě z Českých Budějovic, protože polovina kapely je nějak vázána k západním Čechám. O jejich jihočešství mě přesvědčuje hlavně příslušnost Vaška Koblence, neúnavného kapelníka, manažera, skladatele a …  Vašek, pokud vím, už několikrát poskládal kapelu z různých výborných muzikantů, ale pokaždé se někde něco zvrtlo a Bonsai č. 3 musela ohlásit uměleckou přestávku, než se díra zacelí. Až teď se mi zdá, že sestava je kompaktní a v cestě za svým cílem jednotná. Trochu mi zvukově chybí ještě jedna kytara (nějak jsem přeslechl, proč Jirka Toman dnes v sestavě chybí). V akusticky obtížném prostředí chodby tak dominuje kontrabas a violoncello. Tím zůstávají poněkud utopeny zejména zpěvy a také krásný zvuk Vaškovy kytary. Zejména mě mrzí, že nemůžu vychutnat čistý a příjemný hlásek Žíži (m.j. autorky loga naší skupiny - díky!!), jejíž příchod k Bonsai byl, domnívám se, pro kapelu pořádným nakopnutím vzhůru. Příliš hlasité hladké tóny violoncella v místě, kde stojím, také trochu stírají velmi chytře promyšlenou rytmickou výraznost kapelního projevu. Ale s tím se asi nedá nic dělat, to je daň dlouhému echu, tak typickému pro schody našeho ústavu. Lovím tedy ze svého místa, co můžu. Čemu se mi podaří porozumět, to stojí za pochvalu. Je jasné, že mám před sebou kapelu složenou z vynikajících muzikantů, jejichž funkce na pódiu se skvěle doplňují. V duchu jim tedy popřeju, aby se jejich nové CD dobře prodávalo, aby jim tato sestava hodně dlouho vydržela, a odcházím zase chvilku roztahovat prsty do šedivého ticha školní knihovny.

Když se vracím, zpět, před prosklenými dveřmi a Víťou Novákem už řádí čtyřčlenná pražská skupinka Pětník. Je zajímavé, že všechny  kapely dnešního večera mají stejné složení: 2x ♀ + 2x♂. Pětník je na tom ovšem velmi dobře, protože disponuje pouze čtyřmi jednoznačně nejkrásnějšími a také nejdražšími hudebními nástroji, totiž lidskými hlasy. Vokalisté Manča, Honza, Kuba a Jana je ovládají tak znamenité, že před nimi v duchu smekám. Jejich písničky jsou čistě zazpívané, nápaditě aranžované a navíc přednesené s dokonalým citem pro situaci a prostředí. Jako by na téhle chodbě, kde si vylámali zuby už mnozí dobří hudebníci, zpívali každý den. A ještě něco: zdá se mi, že, čím je skladba obtížnější, tím je pro tuto čtveřici větší výzvou. Nejvíc mne oslovuje písnička Kladno (Jojo band), ale zejména V záplavě listí - Autumn Leaves (Joseph Kosma/ Jaques Prevért - Johny Mercer- Jaroslav Síbrt).

Po zasloužených přídavcích Pětníku se dopracováváme k naší části koncertu. Před vynikajícím publikem, jaké je zde, si bez obav (ale stejně s trochou nervozity) dovolujeme zařadit i "nejnovější" skladby, a tak zas po letech na Schodech zaznějí Obrysy lásek, Závist (s mým ne zrovna dvakrát čistě zahraným intro:-)), ale také Neliny saxofonové sólovky Z nadhledu (zpívá Milda) a Barevný blues (zpívá Klárka). Můj dojem? No, sami sebe jsme neoslnili:-), ale zdá se mi, že jsme naše věrné diváky určitě příjemně překvapili. Alespoň intenzita potlesku, jenž se dožadoval přídavků, nás přesvědčila o známé pravdě, že štěstí přeje odvážným.

Byl to moc príma a bezprostřední večer, shodovali se všichni muzikanti i diváci, s nimiž jsem měl možnost po představení mluvit. Sám bych toto tvrzení okamžitě podepsal, a tak se už dnes těším na 29. březen, kdy se tady sejdeme zas.

Pavel