Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


13.07.2010
Lázeňská romantika na čtvrtou

Přejezd z Pernštejna do Františkových Lázní jsem zaspal na předním sedadle. Probudil jsem se až těsně před odbočováním z dálnice, když Milda, který řídil, proklínal spoustu objížděk. Přijíždíme do letního divadla a hledáme zvukaře. Ještě nedorazil, dobře, prohlédneme si okolí, abychom po návratu zjistili, že zvučit se dnes nebude. Hraje se bez mikrofonů. Pomalu se připravuji na nejhorší.

V televizi pod střechou ještě běží finále Wimbledonu a my si pomalu začínáme připravovat své nádobíčko. Propagace byla vcelku dobrá, někdo určitě přijde. Jenom aby lidé chtěli poslouchat!

A chtěli!!! Hurá. Už při produkci Martina Šíla (který si přivezl svůj vlastní ozvučovací systém) se diváci chovali velice ohleduplně. Fernanda Lopeze pak bylo možno vyslechnout v překvapeném a obdivem naplněném lesním tichu. Diváci se mi zase zdáli až šokovaní, kde se tady taková kvalita najednou vzala. Fernando si s našimi náladami a city jenom pohrával.

Pro nás pak bylo snadné na takto připravenou atmosféru navázat. Zahráli jsme několik našich kousků a zkusili i pár společných skladeb s Fernandem. Myslím, že se docela povedly. Nakonec diváci „vzali“ i naši autorskou hudbu a to tak dokonale, že nás nechtěli pustit z improvizovaného pódia. Celý večer se mi opravdu moc líbil.

Po skončení koncertu se mi rozhodně nechtělo jít spát. Vyrazil jsem tedy z areálu a procházel se večerním lázeňským městem. V centru byl naprostý klid, ale z dálky zaznívaly tóny české dechovky. Došel jsem až k hospůdce, kde dvojice muzikantů za vydatné pomoci zvukových nosičů vyhrávala lechtivé hity pro dobrou náladu: „Já spím na půdě vedle vikýře, žádnej tam z mládenců za mnou nemůže, župájda župajdá, já tě mám ráda…“ Několik postarších lázeňských seladonů (asi mého věku:-)) ovládalo parket a prohánělo po něm dámy omámené letním lázeňským dobrodružstvím. Docela mě to rozesmutnilo, vždyť jsem v tom mumraji trochu nacházel i sám sebe. Chvíli jsem tedy poseděl na nedaleké lavičce a vydal se dál.

„Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán, po státech toulal se jen sám…“ zněly odkudsi tóny kytary a banja. Vydal jsem se za zvukem a narazil na hospůdku u fotbalového hřiště, kde zpívala parta chlápků, kteří zřejmě na kolech cestovali za místními krásami. Hráli dobře, písničky jsem znal, a tak jsem se usadil v uctivé vzdálenosti k opuštěnému stolu, nechal se unášet romantikou divokého západu a asi hodinku ucucával „pívko jako křen“. Pak se hoši opili, hudba se rozklížila a já se raději vydal nocí směrem k našemu areálu.

Klárka s Fernandem a Milda si právě dávali poslední pivo, když jsem se vrátil ze své průzkumné výpravy. K poslednímu pivu by docela mohla sedět nějaká melancholická písnička, a tak jsem se nenechal dlouho přemlouvat, abych přinesl svoji „nylonovou kytaru“: Tím se nám ovšem to poslední pivko trochu protáhlo a nabobtnalo o další pohárky, jasoně a drsoně, takže s melancholickými písněmi v češtině, angličtině a španělštině jsme jen velmi neradi končili kolem půl třetí. Byla to pro mne nejhezčí část večera. Kytara šla z ruky do ruky, pořád bylo co poslouchat, co obdivovat, do čeho se nechat vtáhnout, nač vzpomínat. Nikdo zbytečně nežvanil, jen se zpívalo a poslouchalo v tichu letní noci, která mi připadala až nábožná. Znáte to, před každou písničkou oznámíte, že tahle je už poslední, protože zítra přece musíte vstávat a jet dál. Ale po každé poslední písni vás napadne zas jiná poslední, která se přesně hodí právě pro tuto chvíli, takže ji přece nemůžete nezahrát. A hrajete ji všem lidem, kteří tady s vámi z různých důvodů nesedí, ačkoliv by si tenhle neopakovatelný zázrak sblížení dokázali užívat stejně jako vy. A je vám jich líto.

Ještě po cestě do postýlky jsem neodolal, znovu vytáhl kytaru z pouzdra a do posvátné ztemnělé noční akustiky úplně prázdného amfiteátru si zabrnkal Nohavicovo Sarajevo.

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena