Kontakt: Pavel Jarčevský jarcoun@centrum.cz, tel.: 604 525 878


30.07.2010
Roštejnská mobilizace

A opět věčně nezodpovězená otázka. Dovnitř nebo ven? Tedy, abych byl přesný: pod střechu nebo on air? Rozhodnutí jsem tentokrát alibisticky nechal na Olinovi Svobodovi. Zvuk je přece jeho a já mám z posledního koncertu na Roštejně v mysli ještě příliš barevné obrázky zvukové aparatury, kterou protékají litry dešťové vody. Nicméně Olin rozhoduje jednoznačně. Hraje se venku na nádvoří hradu Roštejna. Pomáhám stavět a s obavami se dívám na mraky, které se stále hustěji stahují směrem k hradní věži. Když se na místo dostaví Klárka s Markétou, Milda a Nela, je už aparatura na trávníku připravená a vyzkoušená. Stanovujeme pořadí jednotlivých hudebních bloků: Klára Šimková s Markétou Hávovou, Fernando Lopez se svými hosty a Jen tak tak.

Moje nezbytná soustřeďovací kávička a snaha najít chvíli samoty pro základní rozehrání. Nepodařilo se, neboť situace se vlivem počasí postupně dramatizuje. Už při úvodní písni dua Klárky a Markéty přicházejí první poryvy větru. Tohle z loňska moc dobře známe. Při druhé písni se zvedá prach, oslepuje dívkám oči a nenápadně proniká do aparatury i nástrojů. To bylo poslední varování. Do třetice všeho dobrého i zlého, začíná hustě pršet.

Markéta a Klárka ještě obětavě a se sebezapřením dohrají započatou skladbu, ale dál už je všechno jasné, začíná závod s časem. V rychlosti přikrýváme a balíme nástroje i aparaturu a pak už se společně s diváky stěhujeme do velkého, sálu hradu Roštejna. Protože musím ochránit dvě kytary a veškeré jejich příslušenství, trvá mi stěhování na dešti poněkud déle. Navíc jsem slušně zmokl. Mám špinavé a zmrzlé prsty a nejsem rozehraný. To je přesně situace, kterou už léta nesnáším. Teď už jen k dovršení všeho zlého zbývá, abychom začínali nějakou technicky obtížnější skladbičkou.

Sál se zatím trochu zkonsolidoval, hraje se teď akusticky, neboť Olin má venku co dělat, aby zabránil dalšímu proplachování zvukařských „cajků“. Klárka s Markétou navázaly na svůj program rozehraný venku, Fernando rozehřál diváky svými španělskými rytmy a překvapil nádhernou skladbou zahranou ve dvojici s Neliným Kubou (Kuba Šimáně z Mošen a Cimbal classicu). Nastupujeme a mně se hned splňuje má obava. Brzy v úvodu přichází na řadu Canción del Mariachi, písnička s velmi nepříjemnou sólovou předehrou. Dopadlo to samozřejmě tak, jak to dopadnout muselo a já jsem se tentokrát až do konce koncertu nezbavil celkově rozladěné nálady z pocitu, že lidem nabízíme polotovar. Přiznám se, že jsem v tomto směru možná citlivější, než je obvyklé, ale to už je zkrátka součástí mojí povahy. Koncert jsme tedy jakž takž dohráli a mám dojem, že jsme byli trochu všichni rádi, že je to za námi. Ale možná, zcela jistě se mýlím. Pochvalná slova odcházejících návštěvníků mě z takového omylu rázem vyvádějí.

Inu, větru, dešti se nedá vždycky poručit:-)

Pavel


Zpět
 
Chytka.NET
Copyright (C) 2006 Jen Tak Tak
Všechna práva vyhrazena